Naopak v Katalánsku, které má většina českých čtenářů vryta do mysli velice nešťastným způsobem – tj. poutavou osobní výpovědí George Orwella „Hold Katalánsku“, popisující události útržkovitě a povrchně – se skutečná revoluce neodehrála. Sotva dva dny po porážce pučistů i naprosté marginalizaci politických stran, kdy lid ve zbrani byl v ulicích a nic nestálo v cestě proklamaci bezstátního komunistického společenského zřízení, se vůdci anarchosyndikalistů, prorostlí byrokratickou praxí a sociál-demokratismem, dohodli s politickými představiteli maloburžoazie.

Měli strach ze skutečné anarchistické revoluce, která by i je odstavila z mocenských postů, které si vydobyli v rámci „politicky smíšené“ odborové centrály, v níž „revoluční“ a „reformistické“ proudy bojovaly o moc a kontrolu nad hnutím práce.

Vznikl jakýsi republikánský polostátní družstevní samosprávný kapitalismus, odporná parodie na anarchistickou komunistickou společnost. Izolované revoluční enklávy, většinou tvořené zemědělskými a průmyslovými družstvy a navazujícími komunitami, pak postupně podlehly vládnímu tlaku.

Nejen anarchisté…

Své dějinné mýty mají zdá se i někteří radoví komunisté, ona větev marxistů, o které jeden francouzský soudruh vtipně poznamenal, že „jsou snad dobří jedině k tomu, aby devastovali bolševiky z marxistického pohledu“. Můj názor je shovívavější. Již před několika lety jsme v našich novinách Svobodná Práce konstatovali, že radoví jsou snad jedinými myslitelnými politickými partnery anarchistů, pokud ovšem… Pokud ovšem zůstanou na revoluční platformě.

Jeden takový mýtus byl před několika dny vysloven v tomto příspěvku autora „do“ na internetovém serveru Alarm. Chtěl bych s ním přátelsky polemizovat i přesto, že na jednom místě autor uráží anarchisty způsobem, na který jsme byli dosud zvyklí snad jen od trockistů.

Článek „Tragédie 28. října“ reflektuje ojedinělou mezinárodní situaci v letech 1918-1921, vyznačující se vysokým „revolučním“ potenciálem. Již na tomto místě je ale třeba se zastavit a poctivě rozebrat, o jakou revoluci se vlastně jednalo.

„Globální komunistická revoluce“?

Autor předestírá uchvacující perspektivu „globální komunistické revoluce“. Před našima očima načrtává obraz „mezinárodní revoluce, bořící základy kapitalismu“. Podle citovaného prohlášení Komunistické dělnické strany Polska „proletariát usiluje o diktaturu a chce postavit proti všem svým nepřátelům svou vlastní revoluční ozbrojenou sílu…“ Dozvíme se dokonce, že „V Rusku se proletariát prostřednictvím sovětů chopil moci“.

Bavorská, Maďarská a Slovenská republika rad z roku 1919 jsou hodnoceny jako součást mohutné revoluční vlny, jejíž „potenciál byl značný. Uprostřed Evropy najednou vznikla mocenská centra komunistické revoluce, která měla možnost, za příznivých okolností, ji rozšířit i do dalších částí Evropy a tím poskytnout životně potřebnou pomoc sovětskému Rusku“, píše autor.

Pokud bych nevěděl, že „do“ je členem organizace, mající sdružovat revoluční anarchisty, mohl bych si snadno pomyslet, že se jedná o citace z oficiálních bolševických Dějin KSČ.

Na podobnou snůšku frází a historických nepravd je třeba odpovědět. Zvláště proto, máme-li v sobě stále nacházet dostatek síly, abychom „do“ považovali za soudruha ze stejné revoluční komunity. Přiznám se, že mě se této síly v určitých momentech již nedostává.

Revoluce, ale jaká?

Ruský anarchokomunista Petr Aršinov ve své úvaze Dva říjny asi nejsrozumitelněji popsal dvojí podobu ruské revoluce, procesu, od kterého se odvíjí nejen posloupnost historických událostí, ale také úvah „do“.

O potenciální revoluci bylo totiž možné hovořit ve zcela odlišné rovině, než té oficiální. Zhruba do poloviny roku 1918, v ojedinělých enklávách až do roku 1920, popř. jara 1921. Předtím bolševická strana, konsolidující své postavení v politicko-ekonomických centrech, klopýtala o krok pozadu za pracujícími, kteří stát a kapitalismus rušili sami v mohutné revoluční vlně spontánního sebeorganizování pomocí lokálních sovětů, vyvlastňování výrobních prostředků a organizace nové ekonomiky, zvláště na venkově. Po „Říjnové revoluci“ však bolševici zahájili postupnou likvidaci oné autentické „Neznámé revoluce“ (Volin), prosvítající přes nánosy oficiální propagandy.

„Slavná“ Říjnová revoluce, v podstatě vojenský puč, provedený v Petrohradě sotva několika tisíci ozbrojených vojáků, námořníků a rudých gardistů, je stále nebezpečně substituována za skutečný spontánní revoluční proces zdola, odehrávající se hlavně v zemědělském prostředí, který jako jediný měl šanci dospět k anarchistické-komunistické společnosti a v machnovském hnutí (zatíženém mnoha pochopitelnými chybami), vyvrcholil.

„Říjnová revoluce“, která proběhla za zády II. sjezdu sovětů, byla řízena tzv. „Petrohradským vojenským revolučním výborem“, institucí, vytvořenou Trockým, kterou nezplnomocnil nikdo kromě Ústředního výboru bolševické strany. Pak už události následovaly rychle. Umírnění sociál-demokratičtí delegáti II. sjezdu sovětů odmítli bolševický puč, demonstrativně opustili jednání a přenechali tak prostor militantním sociál-demokratům. Bolševici si pak s podporou skupinky levých eserů nechali vojenský převrat schválit zbylými poslanci, kteří podepsali první z dokumentů, značících zradu revolučních ideálů. Text totiž oznamoval, že v Rusku nyní „všechna moc patří sovětům“. Jaká ironie! Vzápětí totiž sjezd ratifikoval vznik téměř jednobarevné bolševické vlády, nazvané „Rada lidových komisařů“. Téže noci sjezd ještě schválil Dekrety o půdě a míru, a pak se rozešel, aby opustil scénu.

Tímto způsobem byl de facto zahájen odchod sovětů jako výrazu sociální a ekonomické sebeorganizace do propadliště dějin.

Dekrety o míru a půdě, které „Do“ hodnotí jako „slavné“ byly pouhým bezostyšným politicky deklarativním kalkulem, oficiálním schválením již dávno provedeného, nadekretováním toho, co si obyčejní pracující, dělníci a rolníci, již dlouhé měsíce sami oprávněně brali a neptali se na svolení několika set mocichtivých partajních kádrů.

Nejednalo se o snahu institucionalizovat revoluční proces, ale zvrátit jej a dostat pod stranickou kontrolu mocenskými prostředky.

Pak šlo všechno ráz na ráz. Bolševici začali postupně likvidovat veškerou politickou opozici a militarizovaným systémem státního kapitalismu, řízeného svoji stranou, pevně uchopili klíčovou výrobní základnu v zemi. Petrohrad, Moskvu, Tulu – loděnice, zbrojovky, železnice, infrastrukturu… Odtud vedli v podstatě koloniální tažení a připojovali k tomuto jádru další, převážně zemědělské gubernie.

Ustavení vlády, skryté pod názvem Rada lidových komisařů, znamenalo konec snu o proletářské revoluci a začátek budování totalitní společnosti. Kerenského Prozatímní vláda neměla šanci sověty potlačit. Leninově „revoluční“ vládě se to podařilo.

Místní sověty byly zneškodněny pomocí manipulování voleb a systematického zastrašování opozice. Následné Sjezdy sovětů byly pouhým propagandistickým divadlem, nemajícím reálné pravomoci sesadit Radu lidových komisařů nebo přímo mandátovat či kontrolovat její politiku. Není divu, takové jsou vlády.

Sotva několik týdnů po říjnové „revoluci“ pak byla 20. prosince 1917 dekretem Rady lidových komisařů ustavena Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí, která vešla do dějin jako Čeka. Dzeržinskij naverboval staré známé z ilegální činnosti, již dříve činné v Petrohradském revolučním vojenském výboru, de facto působícím jako předchůdce Čeky. Jména jako Menžinsjkij, Unšlicht a Jagoda se objevila již v říjnu 1917 a byli to právě tito bolševičtí gangsteři, kteří řídil vojenskou část státního převratu.

Bylo totiž zapotřebí připravit se na rezistenci dělníků a rolníků, kteří se již na jaře 1918 postavili na odpor proti mocenskému monopolu bolševické strany a jejímu militarizovanému sociálnímu modelu. Vznik Čeky značil institucionalizaci kontrarevolučního teroru. Tragická epopej třídní války dělníků a rolníků proti nové vládnoucí třídě se pak nejviditelněji zhmotnila v machnovském hnutí na Ukrajině.

Pozor, jsme stále ještě v roce 1917! Pokud bychom měli bleskově prolétnout historickou retrospektivu do roku 1919, který se měl podle „do“ vyznačovat potenciálem „globální komunistické revoluce“, zjistíme mnohé. Zrod souostroví Gulag, uzavření Brest-litevského míru, začátek organizovaného kořistění na vesnici, legalizace a masové používání trestu smrti atd. atd.

Na jaře 1918, kdy sověty ještě nebyly zcela zpacifikovány a přeměněny na vertikálně řízené orgány státní správy, se rozhodlo.

Již v noci z 11. na 12. dubna 1918 Čeka provedla masovou razii na moskevské anarchistické skupiny, v níž bylo po tuhém boji 520 anarchistů zatčeno a 25 na místě popraveno. Odstartovala tak celostátní hon na anarchisty.

13. května 1918 byla oficiálně zahájena válka proti venkovu, když byl lidový komisariát zásobování mimořádně zplnomocněn vymáhat násilím potraviny a další zemědělské produkty.

11. června 1918 pak vláda vytvořila na vesnici tzv. „kombědy“, stranou řízené „výbory chudých rolníků“, které měly de facto nahradit vesnické sověty, mající nebolševickou většinu.

Do června 1918 bylo násilím potlačeno vydávání 250 nebolševických novin. Sověty s nebolševickou většinou ve velkých městech jako Tver, Kazaň nebo Voroněž, byly do konce června násilím rozpuštěny. Slovy samotných ruských dělníků a rolníků, nastoupila vláda „komisarokracie“ a „nové Ochranky“ (= Čeky). V květnu až červnu 1918 Čeka zaznamenala jen v Petrohradě 70 dělnických stávek a bouří proti novému režimu, které byly krvavě potlačeny.

5. září 1918 pak vláda vydala „Dekret o Rudém teroru“, kde se psalo: „…chránit sovětskou republiku před třídními nepřáteli tím, že budou izolováni do koncentračních táborů, zastřelit na místě každého… zapleteného do… spiknutí, povstání nebo vzpour“.

Pokud by „Do“ toto období hodnotil jako stále revoluční a byl by stalinista nebo trockista, nedivil bych se. Ale on o sobě říká, že je někdo jiný.

Ne „všechnu moc sovětům“, ale „žádnou moc nikomu“!

Uvažovat o anarchistické komunistické společnosti v termínech jako „moc“ a „diktatura“, znamená stále vězet až po uši když ne rovnou v buržoazním světonázoru, tak buržoazní terminologii. Taková společnost je totiž především ztělesněním emancipace pracujících, stojící na opačném břehu historické perspektivy, než „moc“ a „diktatura“.

„Mocenská centra“ v podobě Bavorské, Slovenské a Maďarské republiky rad nemohla poskytnout „poskytnout životně potřebnou pomoc sovětskému Rusku“. Pokud bychom tuto větu měli skutečně brát vážně, pak by tedy jejich „revoluční armády“ měly vytáhnout do Ruska a pomoci například machnovské Revoluční povstalecké armádě Ukrajiny v boji proti bolševickému režimu.

Jejich oddíly by musely protáhnout Ruskem, násilně odstraňovat bolševické státní instituce a znovu pomáhat obnovovat lokální sověty a především podat pomocnou ruku ve federativním propojování tisíců ohnisek lokální sociální i ekonomické samosprávy a vést nejširší osvětu o tom, co je to skutečná komunistická revoluce – z ekonomického i sociálního hlediska přímý protiklad toho, co se v té době (1918-1919) oficiálně odehrávalo v Rusku. To ale rozhodně neměly v úmyslu.

Všechny tři středoevropské republiky rad byly pokusy o likvidaci soukromnického kapitalismu a jeho nahrazení kapitalismem státním po „sovětském“ vzoru. Krvavá tragédie jejich porážky „bílou“ kontrarevolucí nijak neumenšuje jejich vlastní „rudou“ kontrarevolučnost.

Historie znovu prokazuje to, že kde jsou prostředky mocenské, tam je i na konci výsledkem moc v nové podobě.

Mnichov a Budapešť

Mnichovská „Bavorská republika rad“ měla velice krátký život. Vznikla 13. dubna 1919 a již 30. dubna byla vojensky potlačena. Maďarská republika rad měla delšího trvání a jejím prostřednictvím je lépe ilustrovatelný charakter „mocenských center komunistické revoluce“.

Vznikla paradoxně kvůli neschopnosti vlády čelit požadavkům Dohody na odstoupení rumunsky etnických území v Sedmihradsku. Sociální demokracie se sloučila s Komunistickou stranou a pro obranu „proti Dohodě“ navrhla vytvořit úzký „svazek se sovětským Ruskem“.

21. března pak byla novou politickou stranou najmenována nová „revoluční“ vláda. Ta nikterak nevybočila ze sociálně-demokratických mantinelů a nadekretovala „znárodnění“ (=postátnění) velké části průmyslu a služeb. Kde je „revolučnost?“ Kde je „komunistický“ revoluční potenciál? Kde je „komunismus“? Už i Marx se ve své Kritice gothajského programu vysmívá německé sociální demokracii, že něco jako „svobodný stát“ je nesmysl, protože stát je výrazem existence třídní společnosti a nemůže být výrazem osvobození pracující třídy.

Předsedou vlády byl Béla Kun, bývalý ruský válečný zajatec, který se stal vůdcem Maďarské komunistické strany, financované a inspirované Moskvou. Se svým vzorem Leninem, kterého 22. 3. 1919 v prvním oficiálním telegramu do Kremlu pozdravil jako „vůdce světového proletariátu“, si nijak nezadal. Koneckonců MKS vznikla z „Federace komunistických skupin“, sestavené v roce 1918 v Rusku převážně z indoktrinovaných maďarských válečných zajatců.

Vše bylo v malém, ale stejné. „Vládní revoluční rada“ na svém prvním zasedání 21. 3. vytvořila „Zvláštní lidové soudy“, tj. de facto kopie čekistických tribunálů. Pak sestavila něco, co oficiálně nazvala „Teroristický oddíl vládní revoluční rady“, kterému se říkalo „Leninovi kluci“. Čeka v malém.

Představitel nejradikálnějšího křídla MKS, Tibor Szamuely se svým pobočníkem Josefem Kerekesem, byli v rámci této jednotky odpovědni za asi 500 vražd. Jednotka objížděla celou zemi a terorizovala a vraždila zejména rolníky, kteří nechtěli uposlechnout vládních kolektivizačních dekretů. Tolik malý exkurz do historie Maďarské republiky rad. Státní kapitalismus, opírající se o teror, nikdy nedisponuje revolučním potenciálem.

Moc a diktatura

Každá moc podle definice vytváří hierarchické vztahy. „Diktatura“ je absolutně uplatňovanou mocí.

Většinou se říká, že se jedná o pouhé nedorozumění. Že „diktatura“ proletariátu je diktaturou pouze proti představitelům vykořisťovatelských tříd a neznamená nic jiného, než to, že je jim nutno organizovaně zabránit vrátit se k moci. Anarchisté ale tento argument nepřijímají. Tam, kde existuje diktatura, zákonitě vznikají nástroje a orgány k jejímu uplatňování, hypertrofující do společenského organismu a podmaňující si jej. Každá moc je ze své podstaty jev, směřující ke koncentraci.

Pokud by radoví komunisté uváděli, že „diktatura proletariátu“ je pouze dosti nejasným a špatně voleným termínem, jak říci, že staré vládnoucí třídě se prostě násilím zabrání vrátit se k moci, pak by situace nebyla tak špatná.

Pokud by radoví komunisté přiznali, že pojem „uchopit moc“ je zase jen špatně pochopitelným a nepříliš dobře zvoleným výrazem pro naprostou pravomoc bývalých proletářů, nyní svobodných lidí, vůči vlastnímu novému životu, pak by situace nebyla tak špatná.

Stačí ale jeden příspěvek stejného typu jako článek „do“, kde se těmito pojmy operuje v duchu úplně jiné historické tradice (bolševické, autoritářské) a člověk ztrácí jistotu, že radový terminologický slon v porcelánu klopýtá správným směrem.

Anarchie a komunismus

Anarchistická-komunistická společnost může vzniknout jen úsilím masového revolučního hnutí, vyznačujícího se vysokou uvědomělostí. Hnutí, zásadně se odlišujícího od postavení několika tisíc bolševiků uprostřed 150 milionů téměř negramotných ruských rolníků a dělníků. Hnutí, které má na základě svého myšlenkového zakotvení a praktikované obrany sociálních a dalších zájmů, hluboce zažitou rovnostářskou a federalistickou praxi. Hnutí, které nepotřebuje direktivy a samo se řídí zdola. Hnutí, které je protikapitalistické a protistátní.

Porevoluční anarchistická komunistická společnost je společností humanistickou a rovnostářskou. Sociální revoluce jako rozhodný společenský střet sice s největší pravděpodobností bude násilným konfliktem, ale v ní násilí tohoto typu končí. Taková společnost nehledá pomstu a především - nebojuje proti konkrétním lidem, ale proti kapitalistickým sociálním vztahům a z nich pramenícím institucím.

Logicky z toho plyne, že deklasovaná buržoazie, zbavená svého charakteru vládnoucí třídy, nesmí být proměněna na jakési „občany druhé kategorie“, vůči kterým bude uplatňována diktatura a budou například zbaveni občanských práv a zavřeni do koncentračních táborů, aby nemohli škodit. Ze samotné podstaty anarchismu, hledajícího mechanismy k dosažení co nejširší emancipace člověka, musí být s výjimkou těch, kteří budou uznáni vinnými z těžkých zločinů (např. zločiny proti lidskosti, spáchané během revoluce), kvůli kterým je třeba je dočasně izolovat od společnosti, v samotném zájmu revoluce všem ostatním nabídnuto stát se členy nové společnosti za rovnoprávných podmínek. Pokud odmítnou, odmítne společnost mít k nim jakékoli vymahatelné závazky. Toť vše.

V anarchistické-komunistické společnosti, mající být ztělesněním emancipace člověka od společenského odcizení, musí všichni její členové mít stejná práva a povinnosti, musí si být rovni.

Z tohoto pohledu proto neexistuje ani ta nejmenší oprávněnost diktaturynad někým v rámci anarchistické-komunistické společnosti. Taková diktatura, která v historii vždy nabyla charakteru cílené pomsty, teroru a de-socializace bývalé vládnoucí třídy, je cestou, vedoucí k opakování starého bolševického / stalinistického schématu.

Sebeobrana revoluce s tím nemá co do činění. Ta je zcela legitimní i za použití násilných prostředků proti rovněž násilným pokusům o kontrarevoluční zvrat situace. Nemá s ní ale vůbec co do činění cílená pomsta na již de-klasovaných jedincích, úmyslně zahnaných na okraj společnosti.

Každá moc předpokládá nerovnost, neboli nadřazenost těch, kteří ji uplatňují, vůči těm, nad nimiž je uplatňována. To je myslím všeobecně srozumitelná a používaná definice. Pokud radoví svoji „moc“ chápou jinak, měli by urychleně přeladit v terminologii. O pojmu „diktatura“ se už vůbec nehodlám bavit. Ještě několik článků jako ten od „do“ a začnu věřit, že hranice mezi bolševismem a radovým komunismem některých lidí je velice tenká.

Těžko se totiž ubránit podezřívavosti a nedůvěře k těmto lidem, když například existuje precedens z nedávné doby, kdy se veřejně postavili za vězněného bolševického kádra a demagogicky ho označovali za „antikapitalistu“. Jejich nekonfrontační styl (s výjimkou v teoretické rovině) působení vůči autoritářské levici je navíc dobře znám a po dlouhá léta představuje problém.

Situace je dnes sice mnohem lepší, než dejme tomu v letech 1996-1998, kdy např. trockisté byli touto skupinou veřejně prohlašováni za součást „revoluční levice“, ale otevřená obhajoba totalitních režimů členem anarchistické organizace je věc hodná nového zamyšlení a diskuse.

Říjen 1918 a vznik ČSR

Vrcholnou neseriózností jsou také pasáže, popisující události v Čechách v říjnu 1918: „Česká buržoazie začala v roce 1918 rovněž sjednocovat síly v předtuše finálního vyústění konfliktu s buržoazií rakouskou, od níž se chtěla emancipovat. K tomuto účelu byl založen Národní výbor, příznačně i za participace sociální demokracie a mnohých čelných představitelů anarchismu na straně národních socialistů“.

Popis generální stávky ze 14. října pak končí přímým obviněním „části nikoliv bezvýznamných anarchistů“ o pokus „ventilovat neškodným směrem přetlak, vzniklý uvnitř proletariátu a … vyfouknout… zbylé české buržoazii… dějinnou slávu ze založení samostatného československého státu“.

Ze strany trockistů a nyní – poněkud překvapivě – i „komunisty“ - tak zaznívá stará známá písnička, že anarchisté jsou ve své podstatě zdivočelí (malo)buržujové, neschopní nejen na teoretické základně, ale také v praxi zaujmout revoluční postoj.

„Do“ uplatňuje starý propagandistický trik, používaný trockisty. Ty historické epizody „anarchistů“, kteří opustili platformu anarchismu a v určité formě se přiklonili k sociál-demokratismu nebo rovnou (proto)bolševismu, jsou vydávány za charakteristické projevy působení anarchistických myšlenek.

„Do“ nemluví pravdu, když se snaží čtenářům sdělit, že Dr. Vrbenský a jemu podobní byli v roce 1918 představitelé anarchismu a anarchisté. Nebyli – a jsem překvapen, že to „Do“ neví nebo nechce vědět. Vždyť na téma rozkladu starého českého anarchistického hnutí po roce 1914 existuje rovnou několik snadno dostupných odborných statí a celých knih.

Závěrem

S agresivní nepravdivou argumentací, namířenou proti anarchistům a odvoláváním se na hluboce autoritářské historické síly a mechanismy, je velice těžké představit si další setrvávání na společné platformě s „do“. Někdy ale mám dojem, že „do“ o to stejně už dávno nestojí.