Krom mnoha jiných polemických momentů lze zdůraznit dva. První z nich byla teze, že – parafrázováno – povstání námořníků v Kronštadtu byl víceméně nevýznamnou epizodkou, protože Rusko muselo projít etapou kapitalismu a státní kapitalismus stalinistů byl jen o něco brutálnější, než bylo nezbytně nutné. Druhou, ještě více šokující, že se to tak, jak to dělali bolševici, dělat má. Jen se to patrně trochu zvrhlo. Ta druhá teze plyne z první, a proto je zřejmě nutné se věnovat nejdříve jí.

Jedním z mnoha velkých problémů marxismu je jeho redukce společenství lidských bytostí na ekonomické vztahy a člověka na místo, které v ekonomice zastává. Přínosem Marxe bylo, že na ekonomiku upozornil, hanbou mnoha marxistů, že tuto myšlenku vzali a udělali z ní úhelný kámen svého vnímání světa a myšleni, aniž by se ji pokusili rozvinout a viděli její limity, zločinem mnoha bolševiků, že se ji ani nepokusili zlidštit, místo toho z ní učinili zběsilé náboženství, v němž Marxův Kapitál byl Biblí, Lenin jeho prorokem a lidé pouze materiálem. Marx viděl význam ekonomické struktury a ve své teorii ekonomický systém vzal a otočil naruby, ukázal na něj a pravil, že to je šťastný svět. Nemylme se, jeho svět je stejný svět jako svět raného kapitalismu, jen v jedné, jediné rovině, rovině ekonomické, jsou obrácena znaménka. Systém utlačování zůstane stejný, ať utlačuje muž nebo žena, černý nebo bílý. Ale to je jen jedna z mnoha chyb, jak bylo naznačeno. To, čeho se dopustili řečníci na přednášce, bylo nejen opominutí všech ostatních rovin, ale i úpadek do ekonomického determinismu. Z jakýchsi marxistických tabulek, o nichž mi dosud není jasné, kde je vzali, vyvodil jeden z řečníků, že komunismu mohlo být dosaženo v Rusku snad až v 30. letech. A tedy, povstání v Kronštadtu bylo zbytečné, protože v roce 1921 nemohlo být dosaženo komunismu. Nevím, co si řečník představuje pod pojmem komunismus. Snad „automobil pro každého“, pokud licituje stav těžkého průmyslu. To není moje představa komunismu. Takže: komunismus je svobodná společnost, kde jsou lidé zbaveni ekonomického, politického a společenského útlaku. To pro úvod. Smyslem komunismu není znárodnění. Smyslem komunismu není hra na produkci a na změnu ekonomických vztahů. Smyslem komunismu je osvobození člověka, s čímž souvisí uspokojení, naplnění jeho potřeb. Zjednodušeně řečeno. Komunismus je tady pro člověka (lidi), ne člověk (lidé) pro komunismus. Protože libertinský komunismus a anarchismus obecně usiluje právě o osvobození člověka, je bolševický experiment v Rusku názornou ukázkou toho, co je přesným protipólem libertinského komunismu. Sovětský režim totiž vedl k zotročení. Proto mu také budiž občas říkáno rudý fašismus. Povstání proti trendu a tendencím, vedoucím k zotročení a realizaci totalitárního systému směřuje k svobodě už jen proto, že jinak nelze. Konkrétně v případě Kronštadtu jde o tím výjimečnější moment, protože šlo o poslední šanci pro Rusko oné doby a povstání směřovalo nejen k negativním cílům – odstranění útlaku, ale i cílům pozitivním – udržením svobody společenské a politické alespoň v té podobě, jaké dosáhl lid v průběhu revolučních let. Co s pohybem ke svobodě v těchto dvou rovinách (politické a společenské) a co s unikátností okamžiku měl co do činění stav ruského průmyslu, je mi záhadou a patrně je to zřejmé jen zasvěcenému marxistovi.

Druhá teze, vyplývající z myšlenky zdůvodňující tu první (a totiž že stačí jen změna ekonomických vztahů, abychom byli všichni úžasně šťastní a svobodní), je předpoklad diktatury proletariátu. Aby neurazili anarchisty, budou zřejmě ctitelé diktatury do budoucna používat pojem „přímá moc“. Diktatura je, opět zjednodušeně řečeno, neomezená moc jednotlivce, třídy nebo skupiny společnosti. Ó, jaké nedorozumění. Anarchistům, milí přátelé, nejde o převzetí moci, tím méně o moc neomezenou. Anarchistům jde o odstranění moci, protože podstatou moci je možnost někoho donutit k něčemu, s čím nesouhlasí. Cílem anarchistů je není někoho k něčemu donucovat, ale zcela naopak od donucování osvobodit. I v okamžiku změny ekonomických podmínek musí jít změna ekonomická ruku v ruce se změnou politickou a sociální, a tedy s naprostým, rozhodným a okamžitým odstraněním donucování. S tím souvisí i sebeobranný moment v okamžiku změny, rozhodná obrana proti donucování ze strany někoho, komu stav donucování a moci vyhovuje. Tedy nikoliv přitakání, ale rozhodné odmítnutí diktátu a diktatur jakéhokoliv charakteru. Pakliže se někdo domnívá, že ustavením diktatury někoho osvobodí, hluboce se mýlí. Tím může maximálně někoho zotročit. V tomto okamžiku se zásadně rozchází s anarchistickým myšlením. O technických náležitostech takového procesu, jako je například absurdní předpoklad toho, že již jednou ustavená diktatura se v nějakém okamžiku (který nota bene ctitel diktatury nijak nedefinuje) sama rozpustí, již netřeba hovořit. Tím bychom se dostali opět do historie, protože přesně zde se ctitel diktatury setkává se Stalinem a mocně si s ním potřásá pravicí. I Stalin sám totiž plánoval odumření státu. Ale to se ví, hned to nepůjde. To se zdůvodní dialekticky, ony totiž zbytky nepřátelských tříd kladou nevětší odpor, když už téměř nejsou, takže aby stát mohl odumřít, musí ze z něj stát nejprve takové monstrum, že větší si nebude možné ani představit. Pak dialekticky nastává ten správný okamžik… I intelektuálové z pražské ORA-S ke zdůvodnění svých vývodů užívají prazvláštní metodologii, kterou pracovně nazývají dialektikou. Aby čtenář pochopil, takovou metodologii jsme měli možnost poznat například v slavném Orwellově románu 1984 („otroctví je svoboda“, „lež je pravda“). Do pera se dere Schopenhauerův výpad proti metodologii Hegelově: „budiž mu vzdána pocta za to, že do univerzitních lavic uvedl smysluprázdné slovní drůzy, které dosud bylo možno slýchat jen v blázincích“. Ale buďme korektní. Zcela rozhodně lze pochybovat o tvrzení, že diktatura směřuje ke svobodě, stejně jako o mystické tezi, že život začíná smrtí, ke které zřejmě mají lidé s touto metodologií jen krůček. Pakliže lidé, zastávající tyto názory, chtějí založit nějakou obzvláště vypečenou sektu, budiž jim přáno. Ale buďme si jisti, že to není anarchismus tak jak jej známe.

Tvrzení, že jsou staré věci v anarchismu a jsou nové věci v anarchismu, má svoje meze. Mohli bychom se totiž lehce dopracovat i k tomu, že jsou věci ještě novější a úplně nejnovější a ztratit ze zřetele naprosto zásadní věc. Anarchismus není označení kdejakého myšlenkového experimentu, který se za anarchismus sám označí. Pokud někdo z „anarchistů“ začne jásavě prozpěvovat o diktatuře, popřípadě například o kooperaci s bolševiky s odůvodněním, že všechno od A až po Z zakládají ekonomické vztahy a až budou poopraveny podle jeho představ, bác, přijde svoboda, není důvodu si myslet, že by neuzavřel alianci i s neonacisty, protože i oni jsou socialisté, byť nacionální. Pokud má někdo takto zjednodušené vidění všech aspektů problému, zřejmě je natolik odtržen od reality, že je nutno znovu zopakovat: anarchismus má konkrétní základy. A pokud z nich sejde, přestává být anarchismem. Anarchismus je teorie, která může být rozvíjena a jistě se rozvíjí a reaguje na nové poznatky i změny v sociální, politické, či ekonomické struktuře společnosti. Základním a úhelným kamenem všech doktrín anarchismu jsou však teze, které jej samy o sobě definují. Minima: anarchismu jde o osvobození lidstva jako souhrnu všech jednotlivých lidských jedinců od útlaku politického, ekonomického i společenského. Anarchismus předcházel marxismus a zdaleka ho překračoval a vývoj během uplynulého století mu dal zapravdu. V oblasti teoretické, kdy filosofové, sociologové a společenští vědci obecně znovu-objevovali to, co anarchismus říkal již od století devatenáctého. V oblasti praktické, kdy se ukázalo, že Marxova úzká, zjednodušená optika politické ekonomie může vést maximálně k násilí a zotročení, pokud nebude doplněna o rovinu politickou a sociální, které anarchisté 19. století od počátku vnímali jako nedílnou součást své teorie i praxe. A vposled i v rovině etické, morální a mravní, kdy uctívači práce jednoho, či maximálně tří čtyř myslitelů (Marxe, Engelse, Lenina, Trockého) vždy pohlíželi na samostatné lidské bytosti jako na stavební kameny, ze kterých vytvoří svůj „báječný nový svět“ a dopouštěli se tím stejného odlidštění jako kapitalistický systém, proti kterému brojili.

Samozřejmě. Tento příspěvek by postrádal smysl v okamžiku, kdy by se jednalo o přednášku trockistickou, protože diskuse s trockisty má v současné době stejnou teoretickou hodnotu jako stavění sirkového modelu Kremlu ve staré láhvi od octa. Může vás to pobavit. Ne o moc víc. Stejně jako vás pobaví diskuse s altajskými uctívači ohně nebo vynálezci perpetua mobile. V okamžiku, kdy přednášku pořádala anarchistická organizace, nota bene platformistická, však je smyslem příspěvku otázka, zda se soudruzi z pražské organizace skutečně jen mýlí? Pokud ano, jistě přijde odhalení brzy. Je těžké uvěřit třeba i na okamžik, že by každý anarchista mohl mít tak svatou trpělivost, jakou s těmito názory během let prokázali například anarchisté pražští. Bylo by to takřka nadlidské. A anarchismu jde o lidství. Nemají v plánu nad-lidství. Jedni takoví už tady byli a zůstaly po nich pece. Nemají v plánu nastupovat do tendru „rudého teroru“ bolševiků, pojíždějícího zasněženou tundrou, či trpělivě přihlížet, jak někdo do pecí přikládá. Co víc, zdá se, že po sto a padesát let je charakteristickou vlastností anarchistů netrpělivost. A proto si naznačenou otázku, zda jde o teorii anarchistickou, či o teoreticky zajímavé, ale ne-anarchistické teorie neo-marxistických buněk, zakládaných možná kdesi v přítmí s členy trockistických organizací, i anarchisté v ORA-S jistě dříve, či později zodpoví. Možná pak odpovědí uspokojí i nás, napjatě čekající zvědavce. Aby nedošlo k mýlce – je to samozřejmě jejich věc. Že tato otázka je v praxi de facto položena, si soudruzi v ORA-S jistě uvědomují.